Odkud pocházím? Jak jsem starý? To už asi nikdo nezjistí. Ani já to neřeknu, nemluvím. Před devíti lety jsem se vážně zranil. Zasáhl mě elektrický proud. Úraz byl tak velký, že už nikdy neodletím do Afriky. Nový domov mám v Záchranné stanici živočichů Makov. Dali mi jméno Honzík. Po krátké době jsem se tu seznámil s mou životní partnerkou. Anička má stejný osud jako já. O křídlo ale přišla úplně. Mně se přesto líbí. Dokazuje to šestnáct mláďat, která jsme spolu odchovali. Některá z nich jsme i adoptovali. Podobně by asi vyprávěl svůj životní příběh čáp bílý. Jeho družka snesla 7. dubna pět vajíček a díky unikátnímu přenosu webové kamery teď sledují celý průběh hnízdění nejen lidé z Česka, Evropy, ale i z Kanady, USA, Austrálie, Nigérie a řady dalších zemí. Dvojice už za devět let vypiplala i nevlastní čápata. „Když jsme dostali mládě, které vypadlo z hnízda, podstrčili jsme jim ho,“ vypráví vedoucí stanice Libor Šejna.
Handicapovaní rodiče vychovají mláďata stejně jako zdraví čápi v přírodě. Létat se učí sama od sebe a instinkt jim velí odletět do Afriky. „Napřed jen popobíhají, pak máchají křídly, létají kolem domu, a když na ně staří zaklapou zobáky, přiletí zpátky. Zhruba po dvou měsících opouštějí hnízdo,“ popisuje Šejna. V záchranné stanici pracovníci mláďata kroužkují, ale zprávy o nich nemají. Podle Šejny je to dobře. „Zpětná zpráva znamená v devětadevadesáti procentech, že pták uhynul. Těžko někdo chytne živého čápa a odečte číslo kroužku,“ říká. Největším nebezpečím je pro ptáky elektrický proud. Čápi bílí i černí nejsou ve stanici nic výjimečného. Každoročně tam lidé přivezou zraněného čápa nebo mláďata. Denně hnízdění čapí rodinky sleduje na stránkách www.makov.cz kolem tří stovek lidí.
Pozn. odkaz na kameru naleznete také na této stránce v menu.
