Bratři Ctirad a Josef Mašínové se v roce 1953 rozhodli, po více jak dvouletém ilegálním protikomunistickém odboji, uprchnout na Západ a vstoupit do americké armády. Věřili, že co nevidět vypukne válka a chtěli bojovat proti komunismu, za svobodu své vlasti – tak jak je k tomu zavazoval odkaz jejich otce, generála Josefa Mašína, který padl v boji s německými okupanty. Spolu s bratry se pro odchod ze země rozhodli tři jejich kamarádi. Během čtyřtýdenní kalvárie je na útěku východním Německem pronásledovalo dvacet pět tisíc východoněmeckých policistů a vojáků sovětské okupační armády! Několik dní po úspěšném přechodu do amerického sektoru Berlína přinesl o této neuvěřitelné eskapádě zprávu americký týdeník Time: »Spolu s nimi utíkal jejich kamarád Paumer, dvaadvacetiletý student důstojnického učiliště, třicetiletý tovární úředník Zbyněk Janata a třicetiletý vyvlastněný rolník Václav Švejda. Vyzbrojeni byli jedním revolverem, ... dvěma malými pistolemi a celkem dvaapadesáti náboji – to vše bylo skrýváno už od konce války. Skupina se sešla v Praze a začátkem října její členové v noci tajně přešli hranice do východního Německa. Byli takřka přesně na jih od Berlína, vzdušnou čárou asi 225 km.O pět dní později za sebou měli asi čtvrtinu vzdálenosti pěšky, živili se jablky a bramborami. Aby měli na jízdenky na vlak, prodali stříbrné cigaretové pouzdro, hodinky a dva svetry. Pouhých 65 km jižně od Berlína ve městě Ucro měli první přestřelku s VoPo (lidovou policií). „Když jsme se chystali opustit stanici,“ vzpomíná později Ctirad Mašín, „VoPo nám zastoupila cestu a chtěla průkazy. Já i bratr jsme vytáhli zbraně a zahájili palbu. Tři příslušníci VoPo se zhroutili a ostatní, stejně jako všichni kolem, se rozprchli. Pak jsme utekli i my... Teprve později jsme si uvědomili, že s námi už není Janata. Od lidí z východní zóny jsme se pak doslechli, že byl na nádraží zatčen.“ Zůstali jen čtyři.

O 26 km dál zavětřili nebezpečí – v té době už byla na jejich hlavy vypsána odměna a do pátrací akce bylo nasazeno na 12 tisíc VoPo. Češi se ukrývali ve stohu, odkud v noci vyráželi za potravou. Jednoho dne zaslechli mužský hlas, který říkal, že ví, že se uprchlíci skrývají někde poblíž, a že s tím půjde na policii. Odpověděl mu hlas ženy: „A proč proboha chceš něco takového udělat?“

Následující noci úkryt opustili a právě se přemisťovali do lesa, když na cestě za nimi zastavilo policejní auto a dvě motorky. Policisté zahájili palbu. Čechům se podařilo dostat se do jakéhosi remízku. VoPo jej obklíčila, ozářila světlomety a pročesávala kulometnými dávkami. Švejda byl zasažen. Zbylí tři ho chtěli vzít s sebou, ale raněný řekl: „Nechte mne tady a hleďte se zachránit sami.“ Od toho okamžiku byli jen tři. Asi 20 km od Berlína se na železničním mostě znovu utkali s policií. Paumer byl zasažen do břicha a podbřišku a při další přestřelce o něco později ještě do ruky, ale stále byl schopen jít dál. Když se dostali na odlehlou stanici berlínské předměstské dráhy, dosáhl Ctirad Mašín, který se ukryl pod vůz, jediným skokem Západního Berlína. Zbylí dva se tam bezpečně dostali nedlouho po něm. To je vše,« uazavírá časopis Time. »Tři udatní muži vyzráli nad komunistickou policii a dokázali ji pokořit.« (Konec citátu.)

Po přechodu do americké zóny dostali tři uprchlíci nabídku stipendia na kterékoliv americké univerzitě a možnost sepsat knihu či filmový scénář. Všechno odmítli – chtěli do armády, bojovat za svobodnou republiku československou. Ještě v roce 1953 podepsali pětiletý závazek a v dubnu 1954 odjeli s vojenským transportem do USA. Po základním výcviku je přeložili k Special Forces, z kterých později vznikly Zelené barety. V té době však již Západ pozvolna končil se svou antikomunistickou rétorikou. Skončila válka v Koreji; v roce 1956 znamenala další velké zklamání nevůle vlády USA pomoci maďarskému povstání.

Doma se samozřejmě konal proces s jejich spolupracovníky. Hlavní proces s osmnácti obžalovanými proběhl 29. ledna 1955. Janata, Švejda a strýc Mašínů, Ctibor Novák byli odsouzeni k smrti a 2. května 1955 popraveni, ostatních patnáct obžalovaných bylo odsouzeno k trestům od sedmi do dvaadvaceti let. Zdena Mašínová, matka obou hrdinů, byla odsouzena v samostatném procesu na pětadvacet let. Žádost o milost byla těžce nemocné paní Mašínové zamítnuta. V polovině roku 1956 zemřela ve vězeňské nemocnici na rakovinu. Nelidský režim, jenž má dosud u nás řadu zastánců, nedovolil vydat její tělo pozůstalým a nechal ji pohřbít ve společném hrobě v Praze-Ďáblicích. Pronásledování neunikla ani sestra Mašínů Zdena a jejich babička Emma Nováková (otřesné svědectví vydává kniha Z. Mašínové a R. Martina Čtyři české osudy). Nutno zdůraznit, že bratří Mašínové a Paumer nikdy souzeni nebyli – přesto dodnes řada novinářů a veřejných činitelů neváhá o nich mluvit jako o vrazích (zaznělo to i na zmíněném veřejném slyšení) – v postbolševické České republice není ctěna presumce neviny!

Komunistické Československo požádalo celkem třikrát o vydání bratrů Mašínů a Milana Paumera – úřady USA žádost ovšem odmítly, protože činnost pro kterou byli Mašínové a Paumer trestně stíháni, byla podle jejich názoru motivována politicky.

Léta trvající spor o Mašíny je jen dalším projevem absurdity naší současné situace. Česká republika totiž nepřerušila právní kontinuitu s komunistickým režimem. Ačkoliv má zákon o protiprávnosti komunistického režimu, trpí existenci dvou komunistických stran. Komunisté zasedají v parlamentu a dokonce i ve vládě (ti ovšem odevzdali své rudé legitimace), podnikají s nakradeným majetkem a nestydí se ostouzet své bývalé oběti. Tak tomu bylo také v televizní debatě, která proběhla před pár lety. Na jedné straně v přímém přenosu z Ohia p. Ctirad Mašín a ve studiu JUDr. Milan Hulík, proti nim jako soudci čtyři bývalí či současní komunisté. Ti se snažili za každou cenu činy bratrů Mašínů kriminalizovat. V dojemné shodě se odvolávali na Listinu práv a svobod, a zákonů, které sama KSČ nikdy nedodržovala. Snažili se udělat z bratrů obyčejné teroristy. Podle této logiky by bylo možné odsoudit i vykonavatele rozsudku smrti nad Heydrichem.

Celý případ svědčí o jediném – Česká republika se dodnes nerozešla s komunistickou minulostí a stále není právním státem. Díky tomu se pohybuje v bludném kruhu. Komunistickým kanáliím je stále umožňováno ostouzet své oběti a upírat jim spravedlnost a úctu. Dokud se Česká republika nerozejde se svým komunistickým právním systémem a jeho protagonisty, nemá šanci vybudovat opravdu právní a demokratický stát.

Během veřejného slyšení v Senátu vystoupilo několik řečníků a téměř tři desítky diskutujících. Slyšení bylo zahájeno promítnutím dokumentárního filmu Martina Vadase (1995/99), který přítomné seznámil věcnou a objektivní formou s osudy odbojové skupiny. Ve filmu zazněla také informace o rozhodnutí soudu z roku 1995 causu skupiny promlčet. Moderátor potom omluvil nepřítomnost Mgr. Jiřího Bendáře, městského státního zástupce a vedoucího oddělení obecné kriminality, který se nedostavil proto, že mu účast byla údajně zakázána.

Následovala přednáška historika PhDr. Jiřího Pernese, který případ zasadil do historického kontextu. Doložil, v čem byl komunistický režim zavrženíhodný a proč byl odboj proti němu oprávněný a hodný úcty (tak jak to konstatuje zákon 198/1993 Sb.), jak sama KSČ porušovala vlastní zákony, o mezinárodních smlouvách nemluvě, a jak rozpoutala proti vlastnímu lidu občanskou válku. V letech 1948–1989 bylo z politických důvodu postihnuto cca čtvrt milionů lidí, stovky z nich popraveni, ubyti ve věznicích a utýráni v táborech nucených prací.

Mgr. Jan Kalous z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu hovořil o vztahu úřadů k činnosti skupiny (viz informaci o rozsudcích výše). Konstatoval také, že případná trestnost zanikla promlčením.

Major Stehlík sympaticky nekompromisním, „vojáckým“ stylem rekapituloval příběh rodiny Mašínů a jejich přátel v kontextu 2. a 3. odboje z pohledu vojenského historika, resp. v kontextu vojenských tradic rodiny Mašínů a ČSR.

PhDr. Naděžda Kavalírová, předsedkyně Konfederace politických vězňů, položila provokativní otázku, zdali 3. odboj vůbec existoval? Upozornila na legislativní nouzi – třetí odboj dosud není přesně definován. Přednesla stanovisko KPV k bratřím Mašínům – je jednoznačně kladné a souhlasné. V boji za svobodu národa lze použít jakýchkoliv prostředků, i násilí.

Dr. Milan Uhlík se zabýval právním aspektem činnosti skupiny. Bylo možné bránit demokracii se zbraní v ruce? Z hlediska i tehdejšího práva ANO. Nicméně poněkud nesrozumitelně vyznělo jeho konstatování, že vražda na tyranovi JE zločinem a že se tudíž členové skupiny musí kvůli těmto „vraždám“ obhajovat. (Opět se v té souvislosti vnucuje srovnání s popravou R. Heydricha za 2. světové války). Potom shrnul námitky odpůrců činnosti skupiny: zabili nevinné lidi; ČSR nebyla ve válce; jednali neodpovědně, nepřiměřeně a neadekvátně dané situaci. Spor trvá dodnes i proto, že český národ není zvyklý na ozbrojený odboj, má „rád“ spíše mučeníky. Kromě toho dnes už málokdo chápe případ v kontextu 50. let. Jeho příspěvek byl typickým pohledem právníka: „Ano, ale…“ Což je ovšem i typickým postojem těch, kterým dr. Černý říkal Čecháčkové.

Ing. Jiří Nedoma na závěr oficiálních příspěvků zdůvodnil návrh udělit členům skupiny bratří Mašínů vysoké státní vyznamenání a konstatoval, že vzdáme-li se možnosti odsoudit zlo, vzdáváme se i šance na právní stát.

Následovala diskuse (příspěvky omezeny 3minutovým limitem). Z téměř tří desítek diskutujících se proti činnosti bratří Mašínů a jejich skupiny vyslovili jenom senátor Rakušan (ČSSD) a písničkář Merta. Nicméně deník Mladá fronta příštího dne konstatoval, že „ani senátoři nemají shodné názory“ a celý článek věnoval právě argumentům těchto dvou rozumbradů, kteří nedokázali pochopit, že občanská válka je ještě horší než válka tzv. „konvenční“ a že skupina prostě odpovídala na násilí násilím. Některé argumenty, zvláště ty Mertovy, byly až tragikomické; oběma pánům se dostalo chladného mlčení s občasným výkřikem Hanba!

Bratři Mašínové a jejich druzi z odboje, jakož i ty tisíce mladých mužů, kteří se stejným cílem, bojovat za svobodné Československo, odešli do cizinecké legie, jsou mihotavým plamínkem naděje, že český národ dokáže zrodit vedle zbabělců a charakterových zrůd i hrdiny a čestné lidi. Uvidíme, zdali to tak budou hodnotit i senátoři a po nich případně poslanci a president.

Leonid Křížek | 20. 06. 2004