Nebojácný páter přelstil loupežníky chytrostí

Mnozí si pamatují napínavou scénu ze starého filmu Jan Cimbura. Náš chasník jel s povozem do Prahy a v dobříšských lesích se střetl s lupiči. Stačilo zastavit koně za ohlávku, zneškodnit kočího a . . . zboží se rychle stěhovalo do lesních skrýší.

Lapkové přepadali formany také v táhlých kopcích a o těchto událostech nás dodnes informují kovové či kamenné kříže podél silnic. Některé cesty totiž vedly stejnými místy jako dnešní asfalt. Někdy ovšem k „lesnímu řemeslu“ vyhnala obyčejné lidi nouze.

Jak vznikl Nouzov

Bylo to v časech, kdy jezdil Prácheňským krajem misionář Martin Strakonický na svém koníku. Tak také jednou zabloudil v lesích blatenských. Tam jej přepadli lapkové, zadrželi koně a chystali se pátera pěkně obrat. On se jich však nelekl a pokojným hlasem jim pravil: „Pokoj s vámi, dobří lidé, to je pěkné, že jste tu. Právě včas, abyste mne do města Blatné dovedli.“

Ohromení lupiči poslechli, neboť se dali na lup jen z nouze o obživu. Když jej tedy doprovodili až na zámek k hraběnce Rozdražovské, otec Martin za ně prosil. A skutečně, dostali poblíž Buzic kus země, a tam založili svou ves Nouzov zvanou, neboť jen z nouze se dostali na zcestí.

Nový zvyk

Strakonice byly v 16. století vskutku mezinárodním městem a jeho výstavnost (kdeže loňské sněhy jsou!) lákala umělce, řemeslníky i obchodníky z Němec, Itálie, Španělska i Nizozemí.

Když přišla třicetiletá válka, přinesla nový zvyk. Vojáci všech stran se stávali v době nevyplacených žoldů také loupežníky.

Toto je příběh od Strakonic. V těch dobách se vedlo kupcům nevesele. Všude se potulovaly hordy vojáků, a když zrovna nebojovali, tak loupili ve vesnicích i na cestách. Jednou se ze Strakonic vypravili se svým zbožím kupci, byli to zde usazení Italové, jak se tehdy říkalo: Vlachové. V polích je přepadli vojáci a hned se sápali po vacích. Tu Strakoničtí padli na kolena a v nejvyšší nouzi volali na pomoc Pannu Marii Svatohorskou. A bylo s podivem, že se jich lapkové ve vojenském vůbec netkli, ba ani jejich zboží. A tak zázračně zachráněni, obětovali později každý na Svaté Hoře velikou voskovici.
Páni na zámcích i purkmistrové z měst si však nechtěli nechat ujít zisk z obchodního ruchu, a tak lupiči končili pravidelně v rukách kata. Proto jsme vám také na konec našeho povídání připravili obrázek popravčího meče, kterým vládl proslulý písecký kat Nimburský.

Ondřej Fibich