Tuze ráda vyhledávám kameny v nejrůznější podobě. Hlavně ty velké a něčím zvláštní. Skály, skalky, bludné kameny i ty uměle postavené, v dávnověku i v současné době. Menhirů na našem území ve srovnání se zeměmi kolem průplavu La Manche příliš není a většinu těch nejznámějších jsem už navštívila. Kromě nich lze u nás hledat množství dalších osamělých kamenů, u kterých se spekuluje, zda svou současnou podobu dostaly přirozeným erozním procesem, nebo jim k ní dopomohla lidská ruka. Dají se vyhledávat podle seznamů v nejrůznějších knihách či na internetových stránkách. Pokud o nich vím, nezapomenu podobné kameny zařadit mezi cíle svých výletů. Občas se však stane, že na něco podobného narazím náhodou a je to vždy velmi milé překvapení, zvlášť, když jsou to kameny něším zajímavé, nebo třeba umístěné na zajímavém místě.

Vloni v létě jsem si naplánovala cestu oblastí na severozápad od Blatné, chtěla jsem se podívat na dvě místa se zajímavými rostlinami – Kocelovické pastviny a Pastvinu u Zahorčič. Cestou jsem měla míjet i několik velkých rybníků a u Hajan jeden smírčí kříž. Při jeho hledání, kdy jsem jeho umístění znala jen přibližně, se mi podařilo zabloudit. Stane se to hned, stačí z rozcestí vyrazit špatným směrem a ocitnete se tam, kde jste vůbec nechtěli být. Polní cesta mě dovedla k lesu, kde na mě čekalo překvapení – 8 vztyčených žulových stél (a jedna povalená) různé velikosti. Stály přímo u cesty, asi tak metr jedna vedle druhé v blízkosti božích muk, která na mé mapě vůbec nebyla zakreslena. Žulové kameny ještě svítily čistotou, nemohly zde proto stát delší dobu. Těžko říct, jestli je zde postavili zemědělci, když jim třeba překážely na polích kolem, nebo je sem dovezli z jakéhosi kamenolomu v okolí, či se domluvila parta nějakých nadšenců a stély zde vlastními silami vztyčili při nějakém happeningu. Kameny působily, jako by zde stály odjakživa, jako by zde hlídaly cestu k zalesněnému vrchu 533 m vysokému, pojmenovanému U nivy. Nejednoho poutníka musely ohromit nejen svou velikostí, ale i počtem.

Ještě na zpáteční cestě zpět k rozcestí jsem se několikrát ohlédla za  kameny, které působily tak trochu jako zjevení, než se mi po chvíli ztratily za horizontem. Původně jsem si předsevzala, že se pokusím zjistit, kdy a jak se sem k Hajanům dostaly, ale nyní váhám, jestli to vlastně chci vědět. Třeba je jejich původ úplně prozaický a obyčejný, třeba jen někde překážely a nebylo je kam dát. Ale může to být také úplně jinak…

Fotografie: Kamenné stély u Hajan.